Dobrý den, milé dámy a pánové,

Dnes se podíváme na oblast krásy. A hned se nabízí otázka, co to je krása? Krása má mnoho podob, všude se o ní píše např. zvuky, hudba, tanec, barvy, umění, vůně, příroda, květiny, ale i prožitky, pocity, emoce, dýchá na nás ze všech stran. Ve všem najdeme propojení s krásou, jen otevřít oči, srdce a za sebe bych řekla „Vítejte ve světě, kde nevidíme jen očima .“

Já dnes vytáhnu na světlo jednu část a tou je nepřijatá krása uvnitř nás.

Sama jsem tímto procházela velmi bolestně, podrobně, po maličkých krůčcích a dnes je mou vášní provádět ženy tímto krásným procesem, ZNOVUZROZENÍM SE. Vše co zde popíšu je buď přímo můj prožitek, nebo mých klientek.

Není se vůbec za co stydět, protože stud za sebe je naše nepřijetí a důležitý krok k přijetí se. Výborné a velmi důležité je uvědomit si, že něco vyplouvá na povrch a dát danému procesu prostor. Vnímat svoje tělo, emoce, pocity i myšlenky.

Život se děje a nedá se přeskakovat procesy. Když něco vylézá na povrch, chce to být vyneseno na světlo, pochopeno a je to právě na řadě. Situace volá po léčení. Být k sobě citlivá, znamená cítit, co se uvnitř děje, naučit se vnímat svůj vnitřní klid, ticho a pak ucítíme vnitřní proces změn, narovnání, transformace, tak jak si to sami pojmenujeme.

Vše se začíná tvořit, když jsme v bříšku naší maminky. Po celou dobu si nabíráme energii našich předků, všechny pocity a emoce, které maminka prožívá během našeho vývoje.

To asi už většina z vás ví, ale píšu to zde, aby to dávalo celé smysl. Každý z nás dostává, či si vybírá rodiče, které potřebuje. Když se na život podíváme zpětně, vidíme souvislosti a proces vývoje. V průběhu je nevíme a všichni vědět chceme…. Hledáme a snažíme se porozumět a znát odpovědi na mnoho otázek, které nám jsou skryty. Bez nich by nebyl ovšem proces plně prožit. Jednou mi jedna žena řekla, tady je muž a je to tvůj dvojplamen. „Změn celý svůj život a plň úkol duše.“ Vykulila jsem oči a říkám, prosím???? Nikoho jsem nehledala, změnu jsem pociťovala v oblasti kariéry.

Často chceme znát co dál. Řeknu vám, že zde jsem si uvědomila, jak by byl život nudný. Kde je hra, dětský prožitek, zkoumání, vztahy mezi lidmi, vývoj. Cítila jsem jen povinnost a stojatou energii, konec svobody, ten muž nebyl můj typ, nic tam neproudilo. Moje srdce křičelo NEEE.

POUTA K ŽIVOTU NEPATŘÍ.

Cítit srdcem a jít do vnitřní pravdy. Venku žádnou pravdu nenajdeme a pokud ano, stejně ji nedokážeme žít, protože ji uvnitř necítíme. Máme jiné vyzařování a přitahujeme jiné prožitky.

Jsou to prožitky, které jsme si převzali v bříšku maminky a v průběhu života, nežijeme svůj potenciál. Mnohokrát jsou to např. i neprožité touhy, bolesti a zklamání. V děloze dítě spočívá v něžné náruči vesmírné láskyplnosti i přesto, že se tam dějí tyto procesy. Zcela vyjímečně matka ke svému rodícímu se dítěti necítí stejnou bezpodmínečnou lásku. Tento pocit hledáme vždy, když se dotkneme nějakého zranění uvnitř nás.

A nyní se posuneme do ŽENSTVÍ, nepřijaté krásy, ženství, nepřijetí sebe, které si v sobě všechny neseme. Dokud se uvnitř nepoložíme tak hluboko a nedotkneme se této bolesti, nepocítíme prožitek strachu, nepřijetí, odporu atd., kterému se podíváme do očí, nedokážeme porozumět sami sobě v čistotě, ve své esenci, kterou jsme. Život má mnoho vrstev, každá má svůj přirozený vývoj a je potřeba se nebránit, nepotlačovat, nezakazovat si. Naopak dovolit si jít i do nejbolestivějších prožitků, spustit se do studnice a padat volným pádem je osvobozující, uvolňující a najdeme tam velmi silné propojení sami sebou.

Máme o sobě mnoho představ, kdo jsme a snažíme žít svůj život, udržujeme ho v mezích rovnováhy. Myslíme si, že je to rovnováha, jsme ulítané, nic nestíháme. Jsme rády, když si na sebe najdeme chvilku času. Děti, vnoučata, povinnosti.

A zde říkám STOP.

Vyživit svůj strom a začít u sebe. Pak mohu předat moudrost a bohatství, které se ve mně skrývá. Opravdovost, jistota v sebe, umět říkat ne. Volnost a svoboda. Síla ženy. Plynutí. Vlnění.

Přicházíme do nové doby, která se před námi otvírá. Ukotvit se v sobě, ve svém fyzickém těle, ve své síle. Předat ze sebe vše, co v nás je, poznat kým opravdu jsem.

Esence ženství, jedinečnosti, kterou nemá nikdo jiný a nikdo jiný nás nemůže zastoupit. Cítíte tu hodnotu? Originalitu?

NIC Z VENKU NÁS DLOUHODOBĚ ŠŤASTNÉ NEUDĚLÁ. Ta doba už je pryč. Dokud se nedotkneme sami sebe, prožíváme radost a štěstí, kterým dotujeme hlad uvnitř nás, je závislé na něčem, či někom. A přesně tohle vede ke ZTRÁTĚ OSOBNÍ SVOBODY,KTERÁ V NÁS VYTVOŘÍ ZRANĚNÍ ZÁVISLOSTI. Buď se do ní vrhneme sami (postavíme si iluzi života na něčem), nebo se udržujeme v místě, kde je “ jistota“ a přestaneme žít. Vnitřně žít a hledáme ty radosti ve všem kolem nás. Jsme prázdné, hladové, bez naplnění, smyslu života. Kde jinde ho najít, než v materiálním světě???? Známe často jen tuto cestu a pak vyplouvají na povrch pocity nedostatečnosti a nehodnoty v sebe. Vnitřní oheň a vášeň se vytratí a hledáme záchranu bud v antidepresivech, či nákupních centrech…

Vidím mnoho žen krásně nalíčených, ustrojených , splňujících představu o sobě i představy mnoha mužů( jak má žena vypadat). Ovšem je to pouhý obal velkých bolestí, které skrýváme sami před sebou(často nevědomě), ale i druhými.

Poznat svoji esenci, svou přirozenost, opravdovost je základ. Dokud ji neucítíme uvnitř sebe, nikdo ji nemůže spatřit.

Já mám esenci RŮŽE. Každá nějakou máme a dokud ji neprocítíme uvnitř sebe, nesetřeseme ze sebe všechnu zátěž, neprojdeme všemi prožitky, nepoznáme, co není naše a žijeme to, nemůžeme poznat svoji opravdovost.

Krása je cítit. Krása se nedá hrát. Ona pak právě vypadá jako hraná a falešná. Není přirozená. Jistě znáte mnoho takových žen.

Je velký rozdíl mít plné skříně oblečení na sebe, nebo ho vnímat, jako doplněk pro sebe.

Sladit vnitřní krásu s vnější je harmonie- opravdovost, kterou nám druzí uvěří. Která souzní, tohle je rovnováha, vyzařování své ženské ESENCE.

Jsem tvůrkyní oděvů, sladěním vaší vnitřní a vnější krásy. Miluji najít harmonii vašeho šatníku s vaší esencí ženy. Celkové vaší jedinečnosti, svobody, lehkosti, radosti.

Udělat šatník bez procesu vnitřní proměny, procesu změn je minulost, je to buď nuda, nebo hra.

Objevit a najít sám sebe v celkové kráse je jako VELKÝ A HLUBOKÝ NÁDECH SVĚŽÍHO VZDUCHU, OTEVŘENÍ SRDCE A PROCÍTĚNÍ SE DO KAŽDÉ BUŇKY VAŠEHO TĚLA.

Krásný den milé dámy a pánové,

Dnes jsem si pro vás připravila téma, jak být opravdově šťastná, či šťastný.

Být opravdově šťastná bych v dnešní době nazvala až uměním. Je to podle mě láskyplné přijmutí naší celistvosti, každičké částečky v nás, těch bolestných, ale i radostných. Nic v sobě neodmítat, nepotlačovat, ale přijmout a vytvořit tomu uvnitř sebe bezpečný prostor, láskyplné přijetí.

Dříve jsme byli vedeni starým vzorem výchovy, že když jsou druzí šťastní, pak je to v pořádku. Dělat nejdříve šťastné okolí a pak to mělo naplnit nás. Podle toho jak zapůsobíme, jakou hru zahrajeme, takové nás druzí budou přijímat a milovat. A tam začala hra přetvářek zvaná pokřivený život. Ovšem pro všechny z nás to byl opravdový život, jiný jsme neznali. Z toho se vytvořil komplex méněcennosti, nehodnoty a následně vyčerpání. Odpojili jsme se od sebe a začali důvěřovat druhým více, než sobě.

Doba už se trošku posunula a změnila, dnes je potřeba jít do sebe, přijmout se a tím vyzařovat a šířit lásku ven ze sebe. Tak se můžou druzí propojit s naší energií radosti a cítit se v naší blízkosti krásně. Můžeme je tedy infikovat štěstím, otevřeným srdcem. Díky tomu jim dáme příležitost ochutnat, co je to láska, radost, sebehodnota, důvěra v sebe i božství. To co možná ještě nikdy nepocítili a my je tím obohatíme.

Šířit lásku a pochopení ze sebe ven, znamená být tedy uvnitř. Být si vědom svého moudrého těla a být ve své kůži šťastný. Sídlit v něm, být uvnitř v sobě usazen na královské židli, znát sebe, své hranice, svoji důstojnost.

Když přestaneme bojovat a vše pustíme, dovolíme si vzdát se tlačení na pilu, přijde stav vnitřního klidu a přijmutí uvnitř nás. Dokud bojujeme sami se sebou, pak se nám tento pocit zhmotní a vnímáme boj všude kolem sebe. Štěstí přichází s vnitřním klidem a mírem, se smířením se sami se sebou, se vším, co se děje. Něco změnit můžeme a něco prostě ne.

Jednou jsem dělala rozhovor s velmi uznávanou kosmetičkou právě na tohle téma. A musím říci, že to bylo velmi příjemné a obohacující. Každý z nás jsme originál, máme jiné vnímání a to je na tom to krásné. Naladit se na druhého a prožívat jeho krásu, nesoudit a vidět i jiný přístup je stav nesouzeni, nehodnocení, ale velkého uznání.

Někdo je šťastný, když je krásně nalíčený, jiný, když si koupí auto, když si dodělá barák, nebo svůj vysněný titul. A někdo ve chvíli, když uvnitř srdce najde přijetí a láskyplnou náruč sám k sobě. Nic není špatně, každý máme tu svoji cestičku jinou a všichni procházíme přesně tím, co potřebujeme zvládnout právě teď. Moje kamarádka by řekla „to co je právě na řadě“ a má pravdu :-).

A já za mě říkám, jsme celistvost, tedy vnitřek i image potřebuje být v naprosté rovnováze. Hlava srdce, mysl. Rovnováha je základem pro spokojený život.

Život je nezastavitelný běh, stále se něco děje. Tento proces skončí až naposledy vydechneme, takže si to zde do té doby užívejme naplno. Někdy je to více náročné, někdy máme čas si i odpočinout. Ovšem řekněme si jaké to je? Neumíme moc dobře odpočívat a přitom, přijmout čas na odpočinek je velmi důležitý krok na kvantový skok, který můžeme následně udělat. Čeká na nás vždy po ukončení starého procesu, zase nový náboj, nová příležitost k růstu. Náš život je sinusoida, a tyto procesy jsou naší přirozeností, tak jako se střídá den a noc, léto a zima, střídají se i procesy v nás. Dovolit si vědomě vypnout a vyskočit z kolotoče života je nádherně uvolňující.

Když poznáme sami sebe, pochopíme co tady a teď žijeme, čím procházíme a co v sobě narovnáváme za pokřivené vnímání, které jsme v minulosti žili, pak se pro sebe stáváme čitelnou mapou. Ve chvíli, kdy se propojíme s naším moudrým tělem, začneme naslouchat vnitřnímu hlasu pravdy, důvěřujeme tomu, co cítíme, přijde jasnost, klid, radost, nastane uvnitř obrovská změna. Cítíte vnitřní oheň, vášeň, radost, štěstí. Ožijete a vy ani nevíte proč, najednou to tam je. Život vás vede cestou nejmenšího odporu, svobodně projevujete své dary a talenty, život se promění v naplněný tok událostí, záříte a obšťastňujete přirozeně ostatní už jen tím, že jste, že to uvnitř sebe prožíváte.

A teď k tomu ještě přichází láska ke svému tělu, péče o sebe, strava, pohyb, ale i naše oděvy. Celková image, která za nás hovoří. Naštěstí je už pryč doba, kdy krása byla jen ta vnější. Ač mnoho lidí, to tak ještě má, my zde už plně vnímáme, že být krásnou loutkou není opravdu nic pro nás.

Bez péče o sebe, tedy myslím bez vnější péče o sebe zase budeme ve vychýlení a rovnováha nebude v pořádku. A tudíž ani spokojenost. Líbit se sám sobě a být se sebou v lásce a přijetí, znamená dávat si to, co právě tady a teď cítím.

         Být jednoduše šťastná ve své kůži :-).

Prožívám naplno svůj život, protože dělat něco napůl, je jako nedělat nic. Přichází flustrace a kýžené výsledky nikde.

Být otevřený, upřímný a zranitelný vyžaduje velkou vnitřní sílu. Nemusíme se tím chlubit, ani nic skrývat. Ale když svoji lidskou slabost dokážeme projevit, získáváme důvěru ostatních.

Rozpouštíme tím iluzorní hranice mezi vnitřním a vnějším. Mezi námi a ostatními.

S láskou a radostí Vaše Lady Estara Pospíšilová

Přišlo mi mnoho dotazů ohledně tématu průměrnosti.

Mám s ní celkem dobré životní zkušenosti sama sebou, ale i klienty, takže napíšu něco moje, něco obecně a věřím, že se v nich najdete a pomůžou vám změnit pohled na život. Energie průměrnosti se vytvoří, když si nejsme jisti sami sebou a svých nadání. Když se neumíme ukotvit sami v sobě. Začneme se potlačovat a žijeme rázem v stinném postoji, čímž si vytvoříme obrovskou bolest. A my v podstatě ani nevíme proč co se to děje. Jen víme, že život není radostný a naplněný, ale plný pocitu přidušení, jako když na sobě máme deku a nemůžete se z toho osvobodit.

Začnu nejdříve mým příběhem, neb kdo mě znáte, tak víte :-). Pokud jste nováčči, prostudujte to zde a budete vědět, že zde žijeme v pravdě a každý příběh je ten opravdový a nemáme se za co stydět. Je náš a jedinečný. S nikým příběh jedince nemůžeme srovnávat ani hodnotit. Nikomu to nepomůže, akorát to dotyčného stahuje do nízkých zaseknutých představ o životě druhého člověka. Protože se na to dívá ze svého pohledu, svých nastavení. Tudíž ho může vnímat sice správně, ale jinak než ten, kdo to prožívá.

Pamatuji, jak jsem jednou seděla u počítače a objednávala zboží do mých obchodů. Volala mi moje milovaná sestřička Anitka a z vesela se mě ptá: „Ahoj Laduško, jaký máš dneska den?“ A já tak nějak otráveně říkala , ale tak nějak průměrně….. A její odpověď si pamatuji dodnes. Zní mi v hlavě každý den, který nežiji tím co chci. Ta odpověď zněla: “ Ty, která nesnášíš být průměrná, žiješ průměrný den????“ A já se tenkrát narovnala, nadechla a řekla, dopr….., co to dělám se svým životem? Vždyť já žiji unavený život bez radosti.

Dělám něco, co mě vlastně už nebaví, dělám to ze zvyku a jen proto že musím, neb tam mám závazek, své zaměstnance. Uvědomila jsem si, že potřebuji změnu a to celkovou. Znáte to také? UNAVENÝ ŽIVOT, je odpojení se od svého srdce, od svého potenciálu. A to nemyslím jen v pracovní oblasti, ale i v oblasti vztahů, zdraví, životního způsobu celkově. Náš život se vyvíjí a my někdy zůstaneme stát na místě a nevnímáme, že naše energie jde pomalu dolu. Cest KUDY DO RADOSTI je více, ale potřeba se probudit a začít s tím něco dělat. 

Přemýšleli jste někdy co to znamená být průměrný?

Napíšu kousek z knihy Genových klíčů, neb s tím často pracuji. Když jsem si to četla poprvé, udělalo se mi úplně špatně. Je to gen č.8, nemám aktivovaný, ale dívám se na něj z mé protilehlé strany a tím je gen č.1, který pro mě je velmi důležitý. No a tím pádem ta (průměrnost) je moje nepravé já, na které se velmi ráda dívám a nevědomě žiji. Human design a genové klíče jsou jednou velmi zajímavou cestou poznání. On se ještě programuje s dalším stínem Kompromisu a o tom zase příště, neb tohle je i naše HOJNOST :-).

Takže, jdeme na to, nadechněte se :-).

Stín průměrnosti: Strach z odlišnosti ! Tento stín zabraňuje jedinci aby se povznesl nad vědomí masy a vrhl se do skutečného dobrodružství života. Pravou povahou individuality je vzpoura, která ovšem způsobuje nejistotu a tak se ji bojíme a volíme raději ILUZI bezpečí. Tento stín nám všem byl výchovou vtištěn již v dětství a pak máme celý život na to, abychom se to odnaučili. Protože je zde třeba i strach z úspěchu. Člověk se vzdává svých snů, ne ze strachu z neúspěchu, ale protože ví, že k tomu aby uspěl se potřebuje často vzbouřit a jít proti očekávání druhých. Má z toho strach, kým by se mohl stát, protože neví kým je. Proto je tak moc důležité znát svoje dary a talenty, abychom to ustáli. Vzpourou nemyslím, že budeme agresivní, vandalové a nepříjemní lidé. Myslím tím, že se nenecháme druhými držet někde, kde se nemůžeme vyjádřit. Druzí to s námi myslí dobře a chtějí nás ochránit od nástrah života. Ale naším úkolem je zvládnout jít svým směrem a ustát si to své. V lásce a pochopení v naší krásné rodině, kde je síla. Potřebujeme k tomu podporu, která hold občas není a o to více potřebujeme věřit sobě a svoji vnitřní síle.

Patří sem obě polohy této energie -represivní což je strnulost a pak reaktivní, což je umělost. Se vším dá pracovat, jen je potřeba si uvědomit, co a jak žijeme a kde ty strachy koření, čeho se vlastně bojíme, co potlačujeme. Kde cítíme potenciál a chodíme kolem horké kaše, protože nás to hold nepustí kam chceme. Je to energie, stagnace, nudy…. Ta energie chce ven a my ji v sobě dusíme a ona se nemůže vyjádřit. Zpracovat, přepsat podvědomí je základ, protože jinak je to naše naučená a zakořeněná pravda našich přesvědčení. Proč něco nemůžeme a proč to nejde, je to energie, která nás ovládá. A my nežijeme v radosti. A protože strach má vždy i svůj dar, tak se můžeme usmát, neb vidíme světýlko a cestu, jak jít do srdce, kde se zrodí úsměv a radost. Když si zpracujeme své strachy, objeví a zrodí se dary. Psala jsem o tom v článku darech z rodů. 

ČASTO SLYŠÍM Z ÚST EZO: KDYŽ UŽ NEVÍŠ JAK DÁL, NECH SE PROSTĚ NÉST PROUDEM A DŮVĚŘUJ VESMÍRU.

A já proti tomu nic nemám, akorát vždy má vše 2 polohy, pokud my nevyskočíme ze starých vzorců a necháme se jen vést, kam asi doplujeme? Na tohle vždy říkám svým klientům: „když nevíš, že už teče i teplá voda, stále dokola budeš pouštět jen studenou“ A ono je to tak nejen s naší průměrností, ale se vším v našem životě. Ano, když jsme ve své síle, pak nás život veze na létajícím koberci. No a jak vypadá naše image, když je pod stínem průměrnosti? 

Tohle mě osobně nikdy úplně nezničilo, ale hodně ovlivnilo také. Jak si asi myslíte, že vypadá člověk, který je pod vládou energie průměrnosti? Zajišťuje nám snadno rozpoznatelnou image, která nám nejen poskytuje pocit bezpečí ohledně toho, kým si myslíme že jsme, ale poskytuje i ostatním tentýž pocit bezpečí, kým si oni myslí, že jsme. Kým bychom byli bez této konvenční masky a jak by na nás ostatní reagovali? Odpovědí je, že převážná většina lidí by se na nás dívala se směsí strachu a respektu. Já která mám ráda originální a trošku odlišnou módu vždy přitahuji pozornost lidí, kteří to buď ocení a nebo jsem pro ně přes čáru a tedy vylezou jejich strachy, neb se nehodím do jejich škatulky představ. 

Víte co je obrácenou energií průměrnosti? Je to vytříbenost 🙂

Zažíváme ji tehdy, když z jednotlivce začne vyzařovat božská podstata, cítíte božské proudy a zamilujete se do sebe. Vytříbenost se dotýká krásy, která nejde popsat slovy. Člověk září jako diamant. Individualita osobnosti si je jistá sama sebou a je majákem pro ostatní. Dnes jsme v době, která volá právě po našich darech, to co nám bylo dáno a co máme rádi je potřeba v sobě zaktivovat a uvědomit si, že tu jsme všichni pro sebe navzájem. Protože ostatní čekají přesně na nás. Možná vám to nedochází a věřte mi, že ani mě to dlouho nedocházelo. Neb jsem si svého daru nevážila, měla jsem pocit, že to přeci umí každý. A další můj problém byl ten, že jsem nedokázala přijmout to, že jsem hodnotná a že si opravdu můžu přijmout za své, že jsem krásná, NAKONEC jako každá žena. Že to není hra, ale něco v čem mi je opravdu dobře. Že už nemusím hrát tu hru, že se přizpůsobím druhým, protože tak mě lépe přijmout. .

Tím ubližujeme sobě, ale i druhým. Neb je to lež.

S láskou pro vás napsala Lady EsTara Pospíšilová